Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

Menu

Vojenská služba v RU armádě

Rakousko-uherská armáda

Státní správa

1914-1918

RU armáda na frontách Velké války

Jednotky RU armády

Češi a Slováci ve spojeneckých armádách

Výzbroj a výstroj

Mapy

Statistika

Statistické údaje - České země a Slovensko

Statistické údaje - celkové

Prameny

Prameny

Odkazy

Osobnosti

Vojenské pokrmy

Námořnictvo

reorganizace_ru_armady

Reorganizace RU armády

Už od počátku války probíhala postupná reorganizace domobrany.

Rozšiřování dělostřelectva (1915-1916)

Ještě na počátku roku 1915 trpělo dělostřelectvo kritickým nedostatkem hlavní. Po rozběhnutí masivní válečné výroby se však podařilo do konce roku navýšit počty dělostřeleckých baterií (především u houfnicového a horského dělostřelectva), které se ukázaly být v této válce zcela zásadní zbraní. Po zklušenostech z prvního roku války bylo rozhodnuto, že budou navyšovány počty divizního dělostřelectva na úkor sborového (až nakonec sborové v roce 1916 prakticky zaniklo) a navyšovány počty houfnic (střílejících horní skupinou úhlů) oproti kanonům (na počátku války byl poměr houfnic ku kanonům 1:3, na konci roku 1916 už se obrátil na 2:1).

Struktura polního dělostřelectva byla na počátku roku 1916 systemizována tak, že každá divize měla mít tři dělostřelecké pluky (se stejným číslem jako bylo číslo divize): pluk polních kanonů (FKR), pluk polních houfnic (FHR) a pluk těžkého dělostřelectva (SchAR) (skládající se ze 3 baterií těžkých houfnic, 1 baterie těžkých 10,4cm kanonů). Do konce roku 1916 byl tento záměr úspěšně realizován.

Nejtěžší dělostřelecké zbraně byly stále obhospodařovány pevnostním dělostřelectvem, které se však stává mobilním (z velké části motorizovaným). Jediná opravdu dostatečně účinná zbraň, kterou disponuje, je však stále 30,5cm moždíř (jehož počty ve službě se do podzimu 1916 zdvojnásobily), další výrazná modernizace nejtěžšího dělostřelectva je i na konci roku 1916 dosud jen na papíře.

Zavedení nové uniformy vz. 1916 (podzim 1915 - léto 1916)

Uniforma v barvě štičí modři byla nahrazena uniformou v barvě polní šedi (zprvu o stejném střihu i kvalitě jako původní uniforma); touto uniformou byly vybavovány pochodové formace, takže na frontě ještě dlouho existovaly vedle sebe oba druhy uniforem i jejich všemožné kombinace (na Krasu vojáci navíc preferovali starý vz. 1908, který v místních podmínkách lépe maskoval). Nepraktické spinky na kalhotách byly nahrazeny ovinovačkami. Původní kožený batoh pěšáka („tele“) byl zároveň (už dříve) nahrazován praktičtějším a prostornějším plátěným ruksakem. Většina výrazných barevných prvků byla na nových uniformách potlačována. Ocelové přilby, které se obzvláště na Krasu ukazovaly být velice potřebnou součástí výstroje, se ani do konce roku nepodařilo kvůli potížím s jejich výrobou zavést; na jaře 1917 bylo konečně rozhodnuto, že rakouské továrny začnou produkovat osvědčené německé modely.

Zvýšení počtu kulometů u pěších pluků (podzim 1915 - podzim 1916)

Poznatek, že pěší jednotky by měly být vybaveny větším počtem kulometu, vyvstal z válečných zkušeností poměrně brzo. Vzhledem malé kapacitě na jejich výrobu ale nemohlo být se zvyšováním jejich počtů započato dříve než na podzim 1915. Bylo rozhodnuto, že každý prapor (který měl jedno kulometné oddělení o dvou kulometech) dostane postupně druhé, přičemž přednostně byly takto dozbrojovány jednotky na italské frontě. Do konce roku 1915 získalo druhé kulometné oddělení 251 praporů, do dubna 1916 už ho mělo 487 praporů a zbylé prapory ho dostaly ve druhé polovině roku. Od ledna 1916 byla tato dvě praporní kulometná oddělení sloučena v jedno oddělení (o 4 kulometech), které se v roce 1916 stalo kulometnou setninou. Na podzim 1916 se stav kulometné setniny začal zvyšovat na 8 kulometů, kompletně dosaženo ho bylo o rok později.

Rozšíření technických oddílů (1915-1916)

Už během roku 1915 byly výrazně navyšovány počty technických oddílů (pionýři, sapéři atd.), spojovacích oddílů (telegrafní a telefonní jednotky) a komunikačních (železniční a dopravní oddíly) a medicínských služeb. Během roku 1916 došlo rovněž k rozšíření oddílů sapérů a pionýrů, které byly čím dál potřebnější při budování a provozování technických prostředků potřebných pro vedení moderní války. Byly postaveny technické setniny (o tolika technických četách, kolik měl pluk praporů), které disponovaly jednou četou těžkých zbraní (granátomet a minomet společně se dvěma osvětlovacími oddíly) a jednou četou telefonistů (o jednom oddělení na velitelství pluku a na každý prapor a oddělení jízdních spojek). Na počátku roku 1917 existovalo už 127 setnin sapérů a jeden prapor pro vedení plynového boje, 60 setnin pionýrů a spousta dalších speciálních oddělení provozujících např. elektrické instalace, lanovky, polní železnice atd. Výrazně navýšen byl i počet spojařských jednotek, především telefonických.

Přeměna jezdeckých jednotek na pěší (1916)

Jezdecké divize v případě potřeby sestavovaly dočasné pěší oddíly, které se však postupem času změnily v trvalé. Jejich velikost navíc vzrostla na prapor. Na konci roku 1915 přesto stále dvě třetiny příslušníků jezdecké divize sloužily na koni; na počátku roku 1916 ale nedostatek koní vedl k reorganizaci, která z nich fakticky učinila pěší jednotky. Každý jezdecký pluk byl redukován na 4 jezdecké švadrony (každá po 150 mužích, od dubna 1916 pak jen 110), a každá jezdecká divize zároveň stavěla druhý pěší prapor (a tam, kde to bylo možné, i třetí, čímž se dostávala prakticky na sílu pěšího pluku). Ty byly vybavovány stále více pěchotními zbraněmi - už od jara 1915 byly postupně navyšovány u jezdeckých jednotek počty kulometů (do května 1916 se jejich počet zhruba zdvojnásobil), následně jim byla přidělována i pěchotní děla. V květnu 1916 už jezdecké divize, kterých bylo ???, měly dohromady 31 pěších praporů. V listopadu 1916 pak každý jezdecký pluk snížil početní stav svých koní na 1 jízdní oddíl, přičemž nyní už stavěl celý prapor pěchoty. Dny jezdectva jsou sečteny a z jezdeckých pluků se stávají de facto pěší prapory.

Nové pěší jednotky (jaro 1916)

Už v roce 1916 byly vypracovány plány na velkou reorganizaci armády, která však měla být provedena až po skončení války. Už nyní však byly podniknuty některé kroky, které s ní byly v souladu, konkrétně postaveno několik nových pěších pluků: IR 105, IR 106, IR 107, IR 108 a IR 109 (ačkoliv poslední dva byly na přelomu let 1916 a 1917 zrušeny), bhIR 5 a HIR 33. Události na východní frontě a nedostatek mužů k nahrazování ztrát však bránily větší početní expanzi pěších jednotek. Vývoj válečné techniky a taktiky si vyžádal vznik nových druhů vojenských oddílů – jednalo se zpravidla o malé specializované jednotky: setniny pro vedení vysokohorské války (do konce roku 8 setnin po 3 pěších a jedné kulometné četě), oddíly horských vůdců (do konce roku 12 oddílů čítajících celkem 1200 alpinů, na počátku roku 1917 se rozrostly na 13 oddílů čítajících 1995 mužů).

Pěchotní děla (1916)

Do konce roku 1916 byl každý pěší pluk a samostatný pěší prapor vybaven minimálně jednou četou lehkých pěchotních 37mm děl (s jednou hlavní); snahou bylo vybavit každou jednotku dvěma takovými četami. Pěší jednotky však nepovažovaly toto opatření za dostatečné, neboť od pěchotních děl očekávaly mnohem víc než k čemu byly navrženy (jako např. ničení nepřátelských betonových opevnění nebo kulometných hnízd) a volaly po silnější zbrani. Obzvláště na italské frontě se jako kritický ukazoval nedostatek zákopových moždířů, kterými italská armáda na rozdíl od rakouské disponovala. Od léta 1916 bylo zahájeno úsilí vybavit rakouskou pěchotu lehkými, středními i těžkými zákopovými moždíři; do konce roku se však podařilo na frontu dostat ve větších počtech jen lehké 9cm moždíře, zatímco středních (12cm) a těžkých (22cm) byl stále nedostatek.

Budování letectva a protiletadlové obrany (1916)

Ačkoliv letectvo svou užitečnost pro vedení moderní války prokázalo rovněž velmi rychle, na navyšování jeho stavů neměla monarchie kapacity. Od počátku války do konce roku 1915 bylo vyrobeno 512 letadel a 408 náhradních motorů, tempo se zvýšilo v roce 1916, kdy bylo vyrobeno přes 1000 letadel a 500 náhradních motorů. Cílem bylo, aby každá armáda a každý armádní sbor disponovaly jednou leteckou setninou pozorovacích letadel a každá armáda navíc dvěma setninami bombardérů, nicméně do konce roku 1916 byl tento plán splněn jen ze 75 %. Navíc stále nebyl vyvinut spolehlivý typ těžšího bombardéru (takže bombardovací oddíly byly vybaveny pouze lehkými stroji).

Se zvyšujícím se nasazením letectva ze strany nepřítele bylo nutné reagovat i zaváděním nových protiletadlových oddílů (FlaK) - do konce roku 1916 bylo postaveno 60 samostatných protiletadlových čet, které byly na konci roku zařazeny jakožto páté baterie do jednotlivých pluků polních kanonů.

Vytvoření Sturmtruppen (1916-1917)

Po německém vzoru byly zavedeny úderné prapory, které tvořily zpočátku tréninkové jednotky, ve kterých se vojáci učili nové útočné taktice; počítalo se ovšem s tím, že později budou tyto prapory provádět opravdové útočné operace na frontě. V zimě 1916–1917 pak byla u každé setniny vytvořena jedna či dvě úderné hlídky (patrol), vybavené nejmodernější výzbrojí a vycvičené v boji zblízka; u každé armády byl vytvořen úderný prapor1).

Velká reorganizace pěších jednotek (1917)

V květnu 1917 se nejvyšší velení rozhodlo provést už během války velkou reorganizaci armády, kterou již delší dobu plánovalo na dobu po skončení války. Její podstatou bylo sjednocení a snížení síly pěších divizí, které se měly nově skládat vždy ze dvou brigád a disponovat dohromady 12 prapory; každý pěší pluk měl totiž nově mít namísto dosavadních čtyř jen tři prapory, divize se pak měla skládat buď ze 4 pěších pluků, nebo ze 3 pluků a 3 samostatných praporů (myslivecké prapory byly zachovány). Nové pěší pluky (s čísly 103–138) vznikly z jednotlivých praporů dosavadních pluků, a to tak, aby byly spojeny vždy prapory doplňované ze stejnojazyčné oblasti (Nové pluky z českých a slovenských vojáků); reorganizace doplňovacích obvodů měla proběhnout až po válce, prozatím nové pluky neměly své doplňovací velitelství a vojáci k nim byli posíláni od stávajících doplňovacích velitelství.

Reorganizace začala v říjnu 1917 a přesuny jednotek, které si vyžádala, probíhaly několik měsíců. Zeměbraneckých a domobraneckých pluků, které měly vždy pouze 3 prapory, se reforma nedotkla, stejně jako praporů polních myslivců a pohraničních myslivců. Naopak zcela zrušeny byly horské brigády (předpokládalo se, že každá divize bude po vybavení potřebným vybavením schopná horského boje). Jezdecké divize byly nominálně zachovány, ale byly již nyní čistě pěšími jednotkami.

Systemizace jezdeckých divizí jakožto pěších jednotek (1917)

Na jaře 1917 byla většina jezdeckých divizí definitivně a zcela opěšalá. Každý dragounský, husarský a hulánský pluk se nyní skládal z plukovního velitelství (s jezdeckou telefonní četou, technickým oddílem a četou pěchotních děl) a dvou polopluků, každého o 2-4 eskadronách a jedné kulometné eskadroně (s 8 kulomety); každému pluku zůstala jen četa o 25 jezdcích, z nichž divize seskládala svou divizní jezdeckou eskadronu. Jezdecká divize měla tabulkový stav 7 100 mužů (resp. 8 700, pokud se skládala z pěti pluků namísto čtyř), v praxi však často stěží poloviční. I její dělostřelectvo bylo slabší než dělostřelectvo pěší divize, proto její bojová hodnota odpovídala přinejlepším pěší brigádě.

Zavádění moderní výzbroje a výstroje (1917-1918)

Ve druhé polovině roku 1917 se běžnou součástí výstroje rakouského pěšáka stává ocelová přilba a plynová maska.

Zavádění těžkých zbraní do pěchotních jednotek (1917-1918)

Zatímco pěchotní dělo se příliš neosvědčilo a od jeho zavádění se nakonec upustilo, od zimy 1917–1918 byla každá technická setnina (jedna u každého pluku) vybavena nově četou pro boj zblízka, která disponovala 6 světlomety a 10 vrhači granátů (6 x 9cm minomet a 4 x menší granátomet).

Do každého pěšího praporu byla také postupně zavedena jedna četa ručních kulometů (o 4 zbraních) vybavená lehkou verzi kulometu Schwarzlose (což byl kulomet bez ochranného štítu a s odlehčenou konstrukcí, který nicméně stále přenášelo 5 mužů nebo převážely dva vozíky, takže název „ruční“ kulomet je poněkud nadsazený).

Rozšiřování letectva (1917-1918)

Rozšiřování letectva v druhé polovině války absolutně nestačilo tempu rozvoje této nové zbraně u ostatních válčících (Německa, Itálie, o západních dohodových mocnostech ani nemluvě…). Sedm továren na výrobu letadel a šest na výrobu motorů sice v roce 1917 dokázalo zvýšit počty vyrobených letadel na 1740 a motorů na 1230 a v roce 1918 dokonce na 2378 letadel a 1750 motorů, ale to nestačilo ani na naplnění početních stavů jednotek, které v roce 1917 nařídilo vytvořit nejvyšší velitelství, natož na držení kroku s nepřítelem. Letectvo se navíc potýkalo i s neustálým nedostatkem vycvičených pilotů.

Rozšíření úderných praporů (1918)

Úderné prapory, které vznikaly od konce roku 1916, byly nyní systemizovány tak, že každá pěší divize měla jeden úderný prapor (s číslem odpovídajícím číslu divize), každá nezávislá pěší brigáda pak jeden úderný půlprapor a každá jezdecká divize jeden úderný půlpluk. Původní úderné prapory, které byly dosud nesystematicky stavěny na různých stupních armádní organizace, se změnily na výcvikové jednotky, zatímco nové úderné formace byly sestaveny z nejlepších vojáků divize: každý pluk sestavil údernou setninu o třech četách a jedné četě ručních kulometů; k té byla připojena kulometná četa, četa pěchotních děl, technická četa, četa pro boj zblízka, četa plamenometů a telefonní oddělení. Takto sestavený prapor byl elitní jednotkou divize a měl provádět jak bojové operace, tak výcvikové úkoly.

Dokončení reorganizace dělostřelectva (jaro 1918)

Zkušenosti ukázaly, že rozdělení baterií na kanonové a houfnicové neodpovídá požadavkům na flexibilní dělostřeleckou podporu pěchoty, a na jaře 1918 byly proto kanonové a houfnicové pluky (FKR a FHR) zrušeny a jejich baterie sloučeny do pluků polního dělostřelectva (FAR), které se skládaly vždy ze 2 baterií kanonů, 3 baterií houfnic (každá po 6 hlavních). Každá divize dostala dva tyto pluky (jeden s číslem divize, jeden s číslem o 100 vyšším), přičemž jako 6. baterie byla vždy do jednoho z nich zařazena baterie protiletadlové a do druhého baterie zákopových moždířů.

Pevnostní dělostřelectvo je zároveň i formálně přejmenováno na těžké - z pluků pevnostního dělostřelectva se stávají pluky těžkého dělostřelectva, každý o 4 praporech o 4 bateriích; baterie jsou vybaveny nejrůznějšími typy těžkých a pevnostních děl v různých počtech, systemizace těžkého dělostřelectva nebyla do konce války provedena.

Konečně na místo pěchotního děla (které se příliš neosvědčilo) byla zařazena 7,5cm horská děla od zrušených horských brigád, které sice rovněž nesplňovaly všechny požadavky na pěchotní dělo, ale aspoň jich byl dostatek.

Do roku 1918 se tak podařilo nejen výrazně zvýšit počet dělostřeleckého materiálu u polní armády, ale i kompletně vyměnit všechny modely děl, se kterými armáda do války vstupovala, za novější a účinnější. Na druhou stranu ke konci války už na dělostřelectvo těžce doléhal problém s nedostatkem koní a nakonec i mužů obsluhujících jednotlivé baterie.

Rozšiřování a reorganizace technických jednotek (1918)

V posledním roce války bylo zrušeno rozdělení základních technických jednotek na pionýrské a sapérské oddíly (které bylo zavedeno v roce 1912) a tyto byly spojeny do 60 sapérských praporů (plus dvou speciálních pro vedení plynového boje a elektrická zařízení???). Počet specializovaných technických jednotek, které nebyly příliš systemizovány, však během celé války neustále rostl – bylo potřeba provozovat čím dál více železnic, motorizovaných zásobovacích kolon, lanovek (jejichž počet se snížil na podzim 1917 zkrácením horské části italské fronty) atd…

1)
Konference Praha 2017, G. Artl
reorganizace_ru_armady.txt · Poslední úprava: 2017/09/20 14:46 autor: signumbelli1914